Teorie relativity času

Nejsem fyzik, čili toto psaní se netýká oné nejslavnější rovnice všech dob, E=mc2, ale mohu se pokusit popsat Obecnou teorii relativity času, tak jak ji vidím já. Čas je věc tak relativní, že by i sám slovutný vědec Einstein asi na tohle vzorec nevymyslel. I když, málo platné, byl to génius. Možná…

Jako již drahně let přesluhující tzv. „prduch“, rozuměj „pracující důchodce“ jsem cítila, že mi prostě dochází síly a chuť. Ta hlavně. Představovala jsem si tu obrovskou fůru času, kterou budu moci věnovat svým koníčkům a sobě. Lákala mě dopolední, eventuálně odpolední, posezení pod pergolou, laskaná sluncem s knížkou v ruce a nohami na stole. Představa prázdného diáře, kde nejsou zaznamenány žádné schůzky s klienty či úřady, mě uváděla do extatického nadšení. Vidina budíku, kde není nařízen žádný čas nutný k časnému vstávání, byl posledním hřebíčkem k zatlučení mých pracovních aktivit do pomyslné rakve a pohřbení firmy. Bylo rozhodnuto, balím to. Už žádné prodírání se zimní neprotaženou cestou, kdy auto poskakuje jak splašený býk, mezi zámeckou zdí a ploty sousedů na schůzku s klientem. Termíny, nekonečné telefonáty, noci probdělé s hledáním dvaceti haléřů v konečném vyúčtování. Čeká mě jen „dolce vita, far niente“, neboli sladký život v nicnedělání. Firmu jsem rozpustila, papíry předala majitelům, rodině nemilosrdně oznámila, že nemají daňového poradce a program s účetnictvím vymazala z počítače. Od července jsem byla volná jako pták na nebeské báni a mohla začít žít svůj vysněný sladký život. Je krásné ráno, sluníčko svítí, bílé růže nádherně kvetou a voní. Beru si hrnek kávy, knížku už půl roku nedočtenou. Má vysněná ranní siesta je tu. Blaženě usedám do křesla, v ruce hrnek s voňavou kávou a rozhlížím se po zahradě. Pane Bože, ty mě máš asi rád, říkám si a chrochtám blahem. Žádné úkoly mě dnes nečekají. Můj zrak padne na náš zahradní krb, kde se minulý týden grilovalo při posezení s kamarády. Vidím kachlíky zaprskané od tuku, kupu popele a koš plný tácků. „To je hnus, copak to nemohl uklidit?“ říkám si a jsem naštvaná. V takovém binci sedět nebudu. Další hodinu drbu krbové kachlíčky, vymetám popel, vynáším koš. Za krbem je nevypleto. Tráva jak v buši. Jdu pro koš a pleji, ještě zametu kolem, přiberu kus skalky, která se už dávno vymkla kontrole. No, a když už jsem v tom, tak ještě navážu růže, ostříhám odkvetlé květy a zbytečné výhonky. Káva stydne na stole. Občas usrknu a svlažím vyprahlé hrdlo, sluníčko už není příjemné. Pálí jak čert. Jdu pro šátek a brýle. Když už mám to koště v ruce, tak ještě zametu pod pergolou a taky by neškodilo otřít židle. Znovu kýbl čisté vody. Na kostelní věži začíná zvonit poledne. Až se leknu. Dopíjím vestoje kávu. Voda v kýblu je ještě dost čistá na parapety, ty čisté nejsou už dlouho. Protože dělám věci pořádně, než umyji parapet, oberu uvadlá kvítka v truhlících. Parapetů je šest a truhlíků deset. Slyším, jak muž otvírá bránu a vjíždí pod přístřešek před garáží. Uvědomuji si, že musí být po třetí hodině. „Co tady vyvádíš?“ ozve se za mými zády místo pozdravu. „Neříkala jsi, že jdeš do důchodu?“ „Jednak se zdraví, a druhak v tomto bordelu já sedět nemůžu.“ Odseknu. „Aha.“ Praví duchaplně a zmizí v domě. Vzápětí se vynoří s otázkou: „My dneska neobědváme?“ „Já ještě nesnídala, jestli tě to zajímá.“ Zavrčím výhružně. Otočí oči v sloup a opět zmizí. Tak dobře, dnešek beru jako, že se nevyvedl. Ale bude se mi tu sedět hezky. Růže omamně voní, což se o mě říct nedá. Jsem zpocená, hladová, nevrlá. Než vylezu ze sprchy, jsou skoro čtyři hodiny. Muž sedí a čte tisk. Koprovka je v mrazáku, knedlík je hotový hned. Obědváme, když odbíjí pátá. Já vlastně snídám. Další dny byly stejně hektické, ale zahrada vypadala konečně dle mých představ, téměř dokonale. Dva z oněch dnů jsem strávila uklízením manželova království, garáže. Byl na služební cestě, ideální čas. Za to jsem si ovšem vysloužila kravál na celou dědinu. Všechno, co údajně nutně potřeboval, jsem vyhodila. Jeho deset milovaných kanystrů od destilované vody a pět od Fridexu. Pikslami se zaschlými barvami jsem zaplnila sousedčinu popelnici. Dva ze tří luxů, tři baterie od vozíků, starý kávovar, rozbitou lampu, rychlovarnou konvici a „pár“ drobností jsem odvezla do sběrného dvora u Obecního úřadu. Nejsem čuně, myslím ekologicky. Sklenicemi naplnila kontejner na tříděný odpad, již druhý po tom na plasty. Pak už jen žasla, jak máme velkou garáž. Odměna? Řev, překračující povolené limity decibelů, končící pro moji osobu doživotním zákazem vstupu do garáže a jeho hlasivkami v háji. Na stará kolena začal mutovat. Příště si koupím špunty do uší. Pak přišel na řadu dům. Vyčistit střechu, kdysi zářivě červenou, která z neznámých důvodů zezelenala. Udělat něco s plotem a… To už se ten nahoře asi na to nemohl dívat, tak mi ulomil koleno. Konečně jsem se ocitla ve vysněném důchodu. Jen otázky zůstaly. Tolik času navíc a žádné kafíčko pod pergolou s knihou v ruce. Kde je sakra ten volný čas, který mi odesláním se do důchodu měl zbýt? Někde je chyba. Kdybych hospodařila s penězi jako s časem, tak jsem bezdomovec s vozíkem ukradeným před nějakým supermarketem a bydlím pod mostem. Toto je pane Einsteine trpká zkušenost s Obecnou relativitou času a moc by mě zajímalo, jak by na ni vypadala rovnice. Vy byste ji určitě spočítal. Možná by byla o hodně slavnější než ta vaše E=mc2.